Tak tedy… Už je to víc jak dva měsíce, co se objevil poslední článek. A dnes to je pět měsíců, co jsem v Kanadě! Neuvěřitelné, jak to letí. V těch několika článcích, které jsem sesmolila, a měly hlavu a patu, jste se dozvěděli něco o rodině, škole a plus pár random věcí. Rozhodně jsem nedodržela svůj plán - každé úterý napsat nový článek, a pak ho ve středu publikovat. A taky se mi „úspěšně“ podařilo vypustit několik zajímavých událostí.
Tak tedy… O co půjde tentokrát?
Pokusím se zhodnotit uběhlých pět měsíců… POLOVINU mého pobytu! Neuvěřitelné… Stále mám pocit, že tu nejsem ani tři měsíce.
Přijížděla jsem s plánem, který zahrnoval všechno možné i nemožné. Jsem člověk, který strašně rád plánuje nebo promýšlí budoucnost. Naivně jsem si myslela, že se zeměpisnou změnou se stanu i jiným člověkem. Lepším člověkem, hádám. Ale při tomto snění jsem zapomněla na někoho hodně důležitého… na člověka, kterým už jsem byla, a který se nedá tak lehce změnit.
Chtěla jsem být holka, která je společenská, má skvělé výsledky ve škole, složí tu maturitu, začne pravidelně sportovat, najde si kamarády na celý život a zvládne ukázat ostatním, kdo doopravdy je. A to se nestalo. Nebo alespoň ne všechno. Kamarády jsem si tu našla, ale rozhodně nejsme kamarádi na život a na smrt. Trvá mi dlouho, než se lidem otevřu natolik, aby se něco takového mohlo přihodit. Já tímto způsobem lidi nepotřebuji, ve srovnání s hlučnými a soudržnými Italy a španělsky mluvícími, jsem si připadala jako společensky neschopná, což možná v několika ohledech jsem.
Ve škole si nevedu špatně… Za první trimestr jsem měla čtyři B a tři A. Moje rozhodnutí složit kanadskou maturitu taky zatím vychází, o tom ale v jiném článku… Zapojila jsem se do mimoškolních aktivit – debate club, social justice club a cross country. Debatní klub byl opravdu zajímavý, zjistila jsem pravidla tzv. parlamentní debaty, kterou jsem už předtím vyzkoušela na jedné skautské akci (a tenktát jsme vyhrály!). Bohužel s mým nízkým sebevědomím a nedůvěrou v mou omezenou slovní zásobu, jsem došla k názoru, že to prostě nezvládnu. Social justice taky nebylo takové, jak jsem si to představovala… Doufala jsem v debatu o problémech současného světa a nějaké smysluplné pomoci, místo toho jsme se pořád bavili o tom, jak vybrat peníze. Nechápejte mě špatně, nevidím na tom nic špatného, ale já preferuji jiné způsoby pomoci. Ve škole skoro každý den nějaký klub prodává horkou čokoládu, pizzu nebo všelijaké výtvory, aby na něco vydělali. Cross country bylo rozhodně náročné, ale ne můj nejoblíbenější sport. Utíkat někam, abyste tam byli dřív než ti druzí… No, nevím.
Celá tato akce – studijní pobyt v zahraniční je milióny světelných let od mé komfortní zóny, která nejen, že je v Česku, ale úplně nejlépe přímo u mě doma. Nejsem člověk, který by tu chodil na párty a s kamarády do obchoďáků, a to je v pořádku, já taková totiž nikdy nebyla. Nechodím se každý den koukat na osvětlené mosty a vánoční světýlka jako spousta ostatních mezinárodních studentů, ale pomalu si tu nacházím má místa a zájmy.
Nesdílím všechny zážitky na sociálních sítích, protože perfekcionista ve mně není vždy se vším spokojený.
Nesdílela jsem svátek Díkuvzdání, který je o měsíc dřív než ve Spojených státech. Měli jsme krocana s krutony, bramborovou kaší a zeleninou. Jo a taky jablečný a dýňový koláč.
Taky jsme někdy na konci listopadu uspořádali s ostatními českými studenty v okolí vaření svíčkové a pečení perníčků.
Pak jsem taky kvůli získání „30 hours of work experience“ pro graduaci dobrovolničila ve Stanley Parku na Ghost Train atrakci, pak ve Vancouver Art Gallery, kde jsem stále zapsaná, ale už jsem tak dlouho nebyla, a teď pracuju jako pomocný instruktor v lyžařské škole na Grouse Mountain.
O vánočních prázdninách jsem byla hodně na Grouse Mountain, jak pracovně, tak i rekreačně na lyžích nebo na snowboardu. S rodinou jsem absolvovala dvě „štědrovečerní“ večeře a měli jsme pokaždé krocana, stejně jako na Díkuvzdání. Prý mají krocana i na Velikonoce. Krocan, krocan, krocan,… Trošku nuda.
Rodina nás vzala bobovat na Whistler, kde jsou známá a drahá rekreační střediska, protože se tam v roce 2010 konaly zimní olympijské hry. Poobědvali jsme v Old Spaghetti Factory, kde za rozumnou cenu dostanete snově chutné těstoviny, nekonečně mnoho domácího chleba s máslem, polévku a zmrzlinu.
Co si odnést z mé zkušenosti? Ano, vystoupit z komfortní zóny je přínosné, ale na každém záleží, jakým směrem to bude. Já preferuji prozkoumávat mé zájmy – umění ve Vancouver Art Gallery a možnost získání certifikátu lyžařského instruktora a ...
Co chceš ty?