Ocitnout se najednou v prostředí, které neznáme, je stresující. Věci fungují jinak. Lidi se chovají odlišně. Chybí tu ten uklidňující pocit předvídatelnosti. Nevíte, kam jít na kávu. Ztratíte se při cestě na metro. A dokonce s moderními vymoženostmi občas bloudíte. Já bych byla bez nich zcela ztracená.
Takhle stresující je to napoprvé. Podruhé sice ještě nejdete na jistotu, ale poznáte některá místa a najdete orientační body. Pokroucený strom, zvláštní budova hasičské zbrojnice nebo třeba cihlová zídka. Necítíte se ještě zcela ve své kůži, párkrát zkontrolujete mapy v mobilu. Pohybuje se modrý puntík směrem k cílovému místu? Ano? Tak dobře. Párkrát ještě skoro-zkontrolujete telefon a pak už jste na místě. Gratuluji! Pocit zadostiučinění z malé výhry je skvělý!
Já jsem se poprvé ztratila a našla v místní železniční dopravě/metru SkyTrain. Zcela zmatená z různých a společných nástupišť pro různé linky, jsem nastoupila do špatného vlaku. Hned jak jsem si to uvědomila, vystoupila jsem a koupila si za odměnu čokoládovou tyčinku v trafice. Druhý den jsem vlak zvládla vybrat napoprvé. Byla jsem štěstím bez sebe.
Kavárna, škola a IKEA
Dalším takovým případem je moje první cesta do Starbucks. Moje hostitelská rodina má sice kávovar, ale jedná se o takovou tu obrovskou železnou příšeru. Žádná dvě elegantní tlačítka pro volbu menší a větší kávy jako máme doma. Pouze železná krabice s malým displejem, které když se něco nezdá, hned vám nabízí číslo na info linku. Proto raději volím varnou konvici, která je pomalá, ale bezpečná. Zásuvky tu mají napějí jen 120 V, tak to trošku trvá. Černý čaj zde mimochodem najdete pod názvem Orange Pekoe. Asi po týdnu bez kávy, jsem objevila kavárnu Starbucks 10 minut chůze od stanice vlaku. Cesta je opravdu jednoduchá, ale pocit vítězství mám zatím vždycky.
V IKEE jsem tu byla poprvé před týdnem. Našla jsem si bus, který odjíždí z kopce nad naším domem. Bohužel jsem podcenila vzdálenost a na zastávku přišla o minutu později a musela čekat dalších 30 minut. Pršelo. Za tu dobu kolem mě projel autobus a nezastavil, což mě znervóznilo. Do autobusu jsem se nakonec dostala, ale netušila jsem, jak ho zastavit. Pozorovala jsem lidi kolem a prohledávala jsem internet. Zjistila jsem, že musím zatahat za žluté šňůrky kolem oken a autobus zastaví. Pocit euforie z vyřešení tohoto problému byl skvělý.
Poprvé jsem si tento pocit malé výhry uvědomila před pár dny ve škole. Šla jsem zrovna z Cross Country tréninku a trefila jsem na správné schodiště skrz bludiště bílých stěn. Je to takový zvláštní pocit štěstí a hrdosti ze sebe samé.
Když jsem vyšla schody, tak jsem paradoxně chtěla zabočit na špatnou stranu. Malá výhra pro příště?